Zatraceně dokonalá mrcha - 1. díl

Seděla za katedrou, přísně sledující okolí, tak jak jsme jí všichni znali. To byla celá ona. Blonďaté vlasy jí splývaly na ramena, sepnuté u temena hlavy do spony. Opravdu vypadala přísně a neústupně. A to byla pouze o pár let starší než my.

Adriana. Profesorka angličtiny.
Samozřejmě jménem jsme jí říkat nesměli. Bylo mi hned jasné, jak by přivřela víčka v nechápavém pohledu a pak by nás všechny vyvolala k tabuli. Měl jsem štěstí, že jsem byl její oblíbený student. Měla mě ráda. Ne protože jsem byl vysoký a pohledný kluk, jak ostatní holky tvrdily. Ani protože jsem měl celkem obsáhlou peněženku díky rodičům. A dokonce ani protože jsem na ni ustavičně civěl. Byl jsem perfektní student. Hrál jsem přesně podle ní, její hru. Ukázněný, přesný, striktní, mluvil jsem jen, když bylo potřeba. A ačkoliv jsem nepatřil k nejhodnějším studentům a občas jsem si také něco dovolil, věděla, jak nás všechny zkrotit.

Byla jako psychický upír. Pouhým pohledem vás uvedla do deprese. Nechápal jsem, jak to dělá. Bylo jí tak málo, člověk by řekl, že by mohla být další studentkou. To by ovšem nesměla promluvit tou svou vybranou řečí, nesměla by vonět tak nádherně jemně žensky a nesměla by se oblékat do přiléhavých sukní po kolena a halenek. Přesto nedokázala ničím skrýt ten pohled. Vždycky mě zajímalo, jak se chová, když je doma.

Odkašlala si. Utnul jsem pohled od její rozepnuté halenky do jejích očí. Dívala se na mě, jako by mě chtěla každou vteřinou rozdupat.
„Tak jak, Same?“ řekla chladně.
A zase to dělala. Cítil jsem, jak rudnu. Bylo mi divně, ztrácel jsem jistotu i v hlasivkách.
„Prosím?“ špitl jsem a naklonil se přes lavici, jelikož jsem seděl přímo proti ní.
„Ptala jsem se, jestli jsi doma připravil tu práci,“ tón jejího hlasu už byl o píď příjemnější.
„Oh, jistě,“ konečně jsem se vzpamatoval a začal hrabat v tašce.
Kam jsem ten papír jen dal? Proklínal jsem se v duchu, jelikož, ať jsem popadl mezi prsty cokoliv, nebylo to to, co po mě chtěla.
„Já… omlouvám se, ale…“
„No prosím,“ pronesla, „v tom případě budeme muset improvizovat dnešní hodinu, protože bez tvojí práce nemáme na čem postavit původní plán,“ zahleděla se do svého notesu a pramen vlasů jí sjel po broskvové pleti, špulila rty, nejspíš to ani nevnímala, „Kašpíček,“ podívala se k zadní lavici, „k tabuli.“
Bože můj, to je mrcha, musel jsem přiznat a chtělo se mi se zahrabat. Takhle mě bude celá třída nenávidět. Ani teď mi neuniknul nenávistný pohled mého spolužáka, který by se v tomto předmětu nejspíš označil jako totální looser.

Přihlásil jsem se. Pomalu ke mně přitáhla svůj pohled a pozvedla obočí, to bylo nejspíš znamení, že můžu mluvit.
„Bydlím jen blok odsud, mohl bych pro to skočit?“
Za mnou se ozvalo honosné švitoření spolužáků.
„Ticho,“ řekla klidně, i přesto však třída utichla.
„Kdo mi zaručí, že se vám nic nestane?“
Udělal jsem otrávený pohled. „Není mi deset, paní profesorko.“
Hrála si v ruce s tužkou a pak se ozval malý třepotající zvuk.
Ihned jsem se sklonil pod lavici a nahnul se přes imaginární hranici, kde začínala její katedra.
Ten pohled mě bacil do očí. Měla nohy od sebe. A s trochou dobrého vidění, které jsem nepostrádal, jsem mohl vidět její červené kalhotky.
V tu chvíli jsem neskutečně zápasil s touhou přejet po těch sametových nohách. Od lýtek až po stehna, roztáhnout je ještě víc od sebe, naklonit hlavu ještě víc k jejímu rozkroku, abych viděl pořádně a abych jí mohl ten cár zbytečné látky odhrnout a polaskat ji tak na tom nejcitlivějším místě. Určitě by chutnala báječně.
„Tak?“ sklonila hlavu s prozíravým pohledem a vztáhla ruku k tužce.
„Za pět minut ať jste zpět.“

„Same?“ zaslechl jsem její hlas, když jsem vycházel z učebny. Sklízela učebnice z lavic.
„Hm?“
„Pospícháš hodně?“ tentokrát nezněla tolik jistě, jako vždycky.
„Ne,“ automatická odpověď, kdo by jí mohl odmítnout? Vlídně jsem se usmál, odhodil tašku na zem a začal jí pomáhat.
Jemně se usmála. „Nemyslela jsem, abys tu začal uklízet. Už jsem si zvykla, že to poslední hodinu dělám vždycky sama. Chci s tebou mluvit o projektu, na kterém se právě podílím. Jsi dobrý spisovatel, máš vybranou slovní zásobu a na to, kolik ti je let, i poměrně dost obsáhlou.“
„Myslíte v angličtině?“ podivil jsem se.
Zastavila se a ještě víc se usmála. „Nevím, kolik jazyků ovládáš na takové úrovni.“
I já jsem se usmál. „O co jde?“
„Za jak dlouho ti bude devatenáct?“
„Za dva měsíce.“
„V tom případě se ještě můžeš zúčastnit. Je to o psaní anglické prózy, nejlepší dílo poputuje do anglických časopisů, co myslíš?“
Toužil jsem se zeptat, zda by to znamenalo, že s ní budu na svém díle spolupracovat, ale nejspíš by to bylo dost okaté. Přesto mi odpověděla.
„Samozřejmě ti pomůžu, kdyby sis s něčím nevěděl rady a postupně bychom dali tvou povídku do nejlepší formy. Věř mi, vím, že máš na výhru.“
„Beru,“ přitakal jsem úsměvně. „Kdy začneme?“
„Pokud máš čas…“ nadhodila.
Její tvrdé autoritativní chování pomalu ustupovalo, začal jsem si toho dosti všímat.
A příjemně mě to překvapilo.

Nikdy jsem neměl rád zimu. Odpoledne bylo divné do očí bijící světlo, odpoledne už byla tma. Tak jako teď.
„Falling light?“ přečetl jsem si nadpis tématu v jejím sešitě. Měla pěkné písmo. Úhledné a výrazné. Jako byla ona sama.
Pokývala hlavou od malé knihovničky, ve které úporně cosi hledala.
Všímal jsem si jejích křivek, měla krásné ženské tělo. Přesně takové, pro které by se muži utloukli. Moc dobře jsem věděl, jak moc žádaná je. Nemohly mi uniknout poznámky mých spolužáků. Často vulgární, až bych jim jednu vrazil. Dobře, taky jsem už kolikrát přemýšlel nad tím, jak to s ní dělám, ale nikdy jsem se o ženě nevyjadřoval jako o kurvě.
Bylo šest hodin, seděl jsem u ní v kabinetu a mezi námi svítila jen malá lampa.
„Můžeš to pojmout jakkoliv chceš,“ řekla.
„Falling light, falling light,“ opakoval jsem a mezitím mi palec sjel k vypínači světla na oné lampě.
Všude se rozprostřela tma. Jen okolní velké lampy osvěcovaly místnost.
Viděl jsem její zaskočený výraz, jak stála u okna s rozevřenou knihou a bělmo jejích očí se mírně zalesklo.
„Rozsviť,“ pokynula.
A ať jsem sebevíc chtěl být stále otrokem jejího hlasu, najednou mi to nedalo.
„Falling light,“ usmál jsem se a stále neuposlechnul jejího příkazu.
„Takhle nic nevidím,“ řekla rázně a přešla třemi dlouhými kroky ke stolu, aby položila svou dlaň na mou. Nejspíš si myslela, že ucuknu. Ale tentokrát ne. Nechal jsem ji tam tak ležet.
„Pusť,“ zasyčela hrozebně.
Jen jsem na ni civěl, jak se snaží být za každou cenu dominantní. Opět jsem si vzpomněl, jak jsem si představoval její chování doma, její počínání v posteli.
„Nebo mi dáte pětku, paní profesorko?“ zeptal jsem se.
„Okamžitě toho nech, kdyby sem někdo přišel, měla bych z toho malér, to je ti doufám jasné, tak se hned přestaň chovat jako idiot a rozsviť.“

Povídka bude samozřejmě pokračovat a bude to pěkně žhavé! Už další sobotu se můžete těšit na pokračování v naší kategorii Erotické povídky.