Úlet se šéfem

Jelikož bydlím na druhém konci města a náš pracovní večírek zajel do jiných kolejí, než bylo jeho záměrem – jednodušeji zvrhlo se to! Milan mi nabídl, že můžu u něho přespat. Popravdě, vždycky mě spíš přitahoval jeho brácha, divoký a bezstarostný, ochotný Ondra s roztomilým kukučem a úsměvem bezradného mimina. Jenže…

Dnes měl Ondra ve svém bytě plno, a na „moje“ místo do jeho chlívku se vnutila kolegyňka (snaživá, dochvilná, v práci bezchybná, ambiciózní a vůbec ... směšná!) Kamila Prášilová. Nu což, příště.

Milan byl v první řadě můj šéf a i přes naše společné, jak jinak než pracovní jízdy jsem ho nebrala jinak. On mě taky vlastně ne. Občas prohodil pár slov, jako třeba, že ve třetím odstavci v pátém řádku mám chybu, a tím naše komunikace sklapla. Měl snoubenku, drobnou, hubenou, brunetu, kterou jsem nikdy neviděla bez cigára v hubě (ale jinak celkem příjemná), slečnu Helenku. Nevím, co se stalo, ale už nějakou dobu jsem je neviděla pospolu, a dnes asi taky není u něho doma, když mi nabízí přespání. Nijak víc jsem se nad tím nezabývala, tak to ani nešlo...

Milá slečno!

„Co je?“ chtěla jsem, aby to vyznělo mile až roztomile. Ale – nevyznělo, ba naopak, arogantně, povýšivě a nepříjemně. Milan ale jakoby nic neslyšel a prohlížel si mě dál. To dělá naschvál, vidí jak toho mám dost, a teď ještě mě deptá svým pohledem, místo toho, aby vystoupil, vytáhl klíče a bezeslov mi ukázal postel, kde mám dneska přebejt. „Líbíš se mi Moniko...“ aniž by to pořádně dořekl, už mě přitisknul ke stěně výtahu a pomaloučku přejížděl svými rty po mých. Teď s odstupem času ani nevím, jak se mohl ke mně tak rychle přiblížit, že jsem to nepostřehla. Vím ale jedno - v tu chvíli mi to vůbec nevadilo.

„Jo, taky se mi líbíš...“ nezmohla jsem se na ubožejší odpověď (faktem je, že jsem nikdy nepřemejšlela, jestli se mi líbí a ani v tuhle chvíli ne). Jeho čím dál více zrychlující polibky se mi ale líbily určite – byly horký, jeho jazyk rychlý a vášnivý, dech příjemně hřejivý. Kurva, ten jel! Pomalu opouštěl moje rty a směřoval níž. Dostat se k mým prsou mu nebránily ani moje upnutý šaty, protože... je sundal. Chvíli si pohrával s mojí nijak zvlášť velkou výbavou, pak se zastavil a pohlédl svými křišťálově zamlženýma očima do těch mých.

„Jdeme dovnitř?“
„Jo, ale nejdřív to chci tady,“ mluvil za mě alkohol.

Lehce se pousmál a pevně mě k sobě přitiskl, cítila jsem, jak mu stojí, a to mě vzrušovalo natolik, že jsem se chopila iniciativy já. Líbala jsem ho na krku, kroužila mu jazykem u ušního lalůčku a přitom moje ruce rozepínaly jeho poklopec. Byl venku – velký, tvrdý, pevný a na konci zaoblený, přesně takový, jaký mám ráda a jaký by mě mohl uspokojit (ty špičatý nesnáším).

Moc jsme se nepárali a šli jsme na věc. Roztáhl mi nohy, chytl do náruče a píchal, tak rychle a hluboko, že jsem se najednou topila v té slasti nekončících rozkoší. Nedalo se to vydržet, jeho mocný pták se pravidelnými impulsy zabodával do mý rozechvěný mokrý kundičky.
Řvala jsem, nevím přesně co, ostatně jako nikdy nevím, ale vím, že jsem řvala jak blázen... Pak mě pomalu pustil na zem, kde jsem se zkušeně otočila a zabodával se do mě zezadu. Naše pohyby spíš připomínaly prohyby, vrtěla jsem se jak káča a Milan mě stejně prokrucujíc se mrdal. Ani tentokrát se to neobešlo bez nesmyslných výkřiků blaha a silnýho sténání z obou stran.

„Už můžeme jít dovnitř, slečno Peštová?“

Jo, už mohli... sebrala jsem ze země šaty a pohozenou kabelku a v Milanově objetí celá nahá kráčela na konec dlouhé chodby do jeho bytu. Pomalu nestačily zabouchnout dveře a už jsem byli opět v sobě. Tentokrát na oranžových kachličkách předsíně jsem šoustala Milana já. Moje nejoblíbenější poloha (tedy až na extrémní vyjímky) mi dovolovala pohrávat si a dráždit Milana tak moc, až sem cítila v podbříšku jeho horké teplo.

„Co chceš abych ti udělal?“ ptal se mě ten rošťák, už na pružinách jeho megavelký postele v okamžiku, kdy by jiní se dávno chrápavě převalovali z jedné strany na druhou...
„Lízej...“ Milanovi se má odpověď líbila, tedy soudím podle jeho kvalitní reakce. Krouživými pohyby jazyku s mocnu sílou svých rukou přejížděl celé mé tělo, až byl u cíle. Moje škatulka byla celá rozechvěná a natěšeně roztažená. Lízat uměl stejně dobře jak šukat, nejprve si jeho jazyk jen tak pohrával na okrajích, jemně dráždil moje pysky, a pak začal pronikat dovnitř a ven, svou špičkou jazyku. Opět jsem se neudržela a s jeho zrychlujícím tempem jsem řvala, ječela, převalovala se, vrtěla a myslela, že zcvoknu…

Po ukončení, se mě zeptal, jestli jsem si to nějak tak představovala. A po malém něžném odpočinkovém líbání a hlazení jsem nemohla udělat nic jiného, něž mu to oplatit. Jen tak mezi náma, kouření ptáků mě nikdy moc nebavilo, ale teď jsem cítila jakousi povinnost, potřebu ho dovést do stejného varu nebo tak něco...

Ráno jsme se ještě pomilovali (hmm, špatná volba slova, zašukali jsme si).
„Moni, ... znáš, Helenu..? Je to...“ nedokončil větu, jelikož jsem mu úspěšně skočila do řeči:
„Myslíš tu, se kterou šoustáš na týhle posteli a nejspíš si ji chceš i vzít..., jestli tuhle, tak myslím, že znám.“
Milan chudák nevěděl, jak se má tvářit, z mýho hlasu nebylo poznat, jestli to myslím z legrace, z ironie, nebo z nenávisti k ní nebo snad k němu. Pokračovala jsem dál: „Víš, je mi to fuk... Stejně mám spíš namířeno na tvýho bráchu.“

A na koho máte namířeno vy? Zkuste někoho najít na sex seznamce!