Svatební převlékání - 1. díl

Tramvaj se pomalu šplhá z Kulatého náměstí v Dejvicích na Prašný most a za jejími okny se otevírá ohromné staveniště tunelu Blanka. Pokaždé když jedu navečer do práce, mě ohromuje velikost té stavby, svítící reflektory a nekonečné kolony nákladních aut vyjíždějící odněkud z podzemí Prahy.

Od té doby, co jsem přišel o práci díky rozpadu firmy, pro kterou jsem pracoval, se můj život tak nějak převrátil. Po dlouhém a marném hledání nějaké rozumné práce jsem musel nakonec z existenčních důvodů vzít místo, které mi nabídli na úřadu práce. Místo v agentuře, která hlídala výstavy a různé expozice. Tím se můj život převrátil, chodil jsem totiž jen na noční služby. Ne že by mě ta práce nějak extra bavila, ale dnes jsem se už nemohl dočkat, až dorazím do Jízdárny Pražského hradu, kde již druhý týden přes noc hlídám výstavu Svatební šaty očima století.

Zdálky už vidím, jak mě na schodech před Jízdárnou netrpělivě vyhlíží kolegyně, kterou střídám. No jo, paní Vlastička, táhneme to tady spolu, ona přes den a já přes noc, a tak pořád dokola.

„Teda pane Pavle, podle vás si můžu klidně řídit hodinky,“ vítá mě, když k ní stoupám po schodišti, „To byl dnes ale zmatek. Chystali to tady na tu zítřejší svatbu. Představte si, že se tu bude oddávat deset párů najednou! No a pak už bude pro veřejnost zavřeno, otevře se až další den!“ chrlí ze sebe slova závratnou typicky ženskou rychlostí. „Ráno přijde Evička na úklid, tak kdybyste potřeboval trochu dřív domů, tak klidně můžete.“ Stačím jí jen tak rychle pozdravit, z jejího vodopádu slov se dozvídám, že má sraz s holkama a že moc spěchá.

Konečně tedy zůstávám sám. Rychle zápis do knihy předání a už jsem na place mezi exponáty. Výstava popisuje vývoj svatebních kostýmů a obřadů od středověku až po dnešní dobu. I když už tady znám každý exponát, znovu a znovu mě ty nádherné róby dostávají úplně do kolen. Někdy prostě nevím, co si mám o sobě myslet. Líbí se mi totiž dámské oblečení, tedy líbí, líbí se mi, když ho mám na sobě, no tedy na sobě, když ho mám totiž na sobě, líbí se mi představa, že jsem žena. Někdy i bytostně zatoužím být ženou napořád, prostě s tím něco udělat, ale na to nemám prozatím ani odvahu a ani peníze. Spokojil jsem se s občasným převlékáním do dámského u sebe doma a dál jsem to neřešil. Až tato výstava ve mně něco uvolnila. Chtěl jsem se na chvíli stát jednou z těch nevěst, jednou z těch figurín, na kterých byly tak nádherně naaranžované překrásné svatební róby.

Nejvíc ze všech se mi ale líbí expozice mexické svatby. Nevěsta má na sobě tak úžasné šaty! Dlouhá vlečka, celé její ruce zakrývají saténové rukavice, obličej je skryt za bohatým hustým závojem který ve předu končí těsně pod krkem a odhaluje bujné poprsí a šaty se od pasu dolů neuvěřitelně rozvírají a jsou posety nesčetným množstvím volánků a třpytivých ozdob. Před ní klečí ženich v typicky mexickém kroji a vztahuje k ní ruku, jako když jí nabízí oporu. Nad nevěstou u stropu se pomalu otáčí lopatkový ventilátor. Vzduch, který víří, jemně vlní závoj nevěsty a vlní i jejími šaty. Ty v záři reflektorů odrážejí našité třpytivé ozdoby. No a právě o tyto šaty jsem měl dnes v plánu nevěstu připravit. Ne že bych je chtěl ukrást, to ne, ale jen tak na chvíli si je vyzkoušet, postavit se tam před toho ženicha a vychutnat si ten pocit ženskosti a stát se na chvíli tou nádhernou figurínou. Celá věc mě napadla v momentě, kdy jsem na obchůzce dole ve sklepení narazil na již nepoužívanou dílnu aranžérů. Stály tam krásné ženské figuríny! No a taky jsem zjistil, že šaty nejsou nějaké dobové, ale asi novodobá atrapa, protože měly na zádech skrytý zip a asi byly ušité pro nějakou kypřejší postavu, protože na figuríně byly různě našpendlené. To všechno dohromady ve mě spustilo to pomyslné stavidlo.

Již pár nocí před dnešní akcí jsem si figurínu ve sklepní dílně trochu upravil. Zjistil jsem, že uvnitř je dutá a když jsem ji po chvíli váhání podélně rozřízl napůl, daly se jednotlivé půlky použít jako krunýř. Tak jsem si ji postupně upravil. Celý hrudník figuríny i s kusem krku jsem měl připravený tak, že si jej připevním stahovacími pásky na svůj a z hlavy jsem udělal masku s krásně černýma hlubokýma očima, přes které jsem z druhé strany mohl pozorovat svět před sebou. Bylo přece nutné, abych se taky viděl v zrcadle! Paruku jsem chtěl použít z figuríny nevěsty. Ještě jednou jsem proběhl celou výstavu, jestli je opravdu vše tak jak má být, zapnul nouzové noční osvětlení a abych ráno neměl naspěch, připravil jsem do knihy i hlášení o předání služby. Ze sklepní dílny jsem si postupně vynosil všechny svoje poklady. Musím říct, že maska nevěsty se mi opravdu povedla. No aby ne, živil jsem se před tím přece jako modelář. Stavěl jsem ve firmě modely na zakázku. Dělali jsme modely aut, hradů, sídlišť, no prostě všeho co zákazníci chtěli. No a teď se mi moje řemeslo tak náramně hodilo!

Opatrně jsem figurínu nevěsty připravil o její šaty. Chtěl jsem se začít oblékat, ale nahá figurína nevěsty mě nějak rušila. Připadalo mi, že se na mě i vyčítavě dívá! Tak jsem ji jednoduše popadl a odtáhl do příručního skladu. Dál už jsem postupoval podle připraveného scénáře. Ze svojí skříňky vytahuji tašku, ve které mám připravené bílé punčochy, bílé saténové kalhotky, bílé lodičky mojí velikosti a krásný krajkový podvazkový pás. Chci vypadat úplně jako nevěsta! Sundávám ze sebe rychle svoje oblečení a ukládám ho do skříňky. Je pak už jen dílem okamžiku, než si obleču svoje bílé doplňky. Pak už stojím před ženichem jen v tom nádherném spodním prádle. Teď přichází na řadu maska nevěsty. Stahovacími pásky si připevňuji na hrudník přední díl upravené figuríny. Pásky silně dotahuju, abych získal proporce co nejvíc podobné originálu. Přichází na řadu přední a zadní část masky na hlavu. Obě půlky fixuji stahovacími pásky tak silně, jak jen je to možné. Při pohledu do zrcadla umístěného na podpěrném sloupu jdu skoro do kolen. Ještě nemám na sobě šaty a ani paruku a už přes skleněné čočky masky vidím v zrcadle nezaměnitelné obrysy ženy.

Šaty jsou opravdu poctivě ušité a mají spoustu spodniček v několika vrstvách. Když si je vytahuji na ramena cítím jejich tíhu. Mají široká ramínka která přecházejí v balonové rukávy, zadní část sahá až na krk, kde přechází do jakoby stojánkového límce, ale ve předu mají naopak ohromný výstřih. Nejsem žádný gymnasta, a proto jsem si připravil kousek provázku, který jsem provlékl zipem šatů, abych jej mohl pohodlně zatáhnout až ke krku. Vždycky obdivuji ženy, které si dokáží za zády bezchybně zapnout podprsenku, nebo naopak vykloubí ruce a bez problémů zatáhnou zip na zadní části šatů až ke krku. Tak to já jsem nikdy nedokázal, proto to malé vylepšení provázkem. Už teď mě od soustředění odvádí pohled přes oči mojí masky. Oči jsou totiž lemovány neuvěřitelným závojem dlouhých řas a já jen opět musím tiše ženám závidět. Tak bych se chtěl na svět dívat po celý zbytek života! Opatrně táhnu za provázek až je zip úplně nahoře, šaty mi sedly, jako kdyby byly ušité přímo pro mě. Umělé prsa skoro celá vykukují z ohromného výstřihu, který opravdu skrývá jen to nejnutnější. Ohromné balonové rukávy jsou staženy gumičkou těsně nad lokty a jsou tak nadýchané, že přes ně pomalu nevidím do strany.

Ke slovu přichází paruka. Bohaté záplavy černých vlasů mi padají do výstřihu a při letmém pohledu do zrcadla si myslím, že štěstím snad omdlím. Krev se mi štěstím snad úplně odlila z mozku. Před sebou vidím stát krásnou ženu s nehybnou tváří a na první pohled s umělých bujným poprsím. Nemůžu se na sebe vynadívat. A co teprve promenáda ve výstavním sále! Připadám si jako modelka na molu. Dlouhá vlečka za mnou tiše šumí na vyleštěné podlaze. Trochu problémů mám s otočkami, teď už ale na druhou stranu chápu, proč mají nevěsty na svatbách družičky! Letmý pohled na hodiny v sále mě trochu mrzí! Jak ten čas hrozně letí! Tak honem zpátky před ženicha! Natahuji si na ruce bílé rukavice, které mi úplně zakrývají ruce. Sahají až nad lokty a překrývají lem rukávů. Když si na hlavu připevním pomocí čelenky hustý závoj, tak mám pocit úplného soukromí. Teď už chápu ta skoro odhalená ňadra nevěsty. V momentě kdy si přehodím přes obličej závoj, připadám si, že jsem někde v izolaci, prostě v jiné místnosti. Při pohledu do zrcadla mi není vůbec vidět obličej, ale já můžu okolní svět vidět, sice jako v trochu hustější mlze, ale vidím. Stoupám si před ženicha a vkládám ruku do jeho nabízené dlaně. Stojím před nainstalovaným oltářem, přede mnou klečí snědý ženich v mexickém kroji a já si připadám, že úplně slyším kostelní zvony a hluk lidí jak nám přejí šťastný život.

Zajímá vás, jak tento zajímavý příběh o převlékání skončí? Počíhejte si na něj v kategorii Erotické povídky, ve které vyjde příští sobotu!