Sousedka Zuzana

Rtuť na teploměru stoupala příjemně nahoru, přicházelo léto. S přibývajícím teplem začaly ženy krásnět. Důvodem bylo možná i to, že se začaly méně oblékat.

Na lavičce před domem vysedávaly sousedky pejskařky se svými mazlíčky a probíraly vše, co se za den přihodilo. Občas si k nim přisedla paní z vedlejšího vchodu. Ta ale pejska neměla. Jmenovala se Zuzana, ale všichni jí říkali Zuzy. Byla to žena neurčitého věku. Možná jí bylo padesát, možná méně. Již několik let byla vdova, ale co vím, žádného přítele neměla, i když její dvě dospělé děti s ní nebydlely.

Každý den, když jsem se vracel z práce, jsem se občas u lavičky zastavil na kus řeči, ale hlavně proto, abych dostal instrukce od své ženy, co mám udělat, než se vrátí z procházky se psem. Sedával jsem proti nim na obrubníku chodníku, nebo jsem si jen tak sedl na bobek, protože na lavičce nebylo většinou místo. Mezi řečí jsem je pozoroval. Největší pozornost jsem ale věnoval Zuzy. Nepatřila v obličeji mezi ty nejkrásnější, ale o co jí příroda ošidila zde, vynahradila jí na ostatních partiích těla. Sluníčko si říkalo o své a tak mu občas odhrnula kus sukně na nohách, prý aby si je taky trochu opálila. Přitom nechávala i nohy mírně rozevřené, a to i tak, že ukázala kus bílých kalhotek.

Nejsem žádný svatoušek, a tak jsem si kolikrát představoval, jak jsem jí roztáhl stehna a vrazil jí ho tam. Při těchto představách jsem pak musel sedět na bobku trochu déle, abych nedal najevo, že mne to nenechává chladným. Jednou jsem se zase vracel z práce a na lavičce seděla jen Zuzy.
„Co vy tady sama?“ optal jsem se.
„Všechny šly udělat kolečko kolem domu a mně se nechce nějak chodit,“ odpověděla. Na chvíli jsem si k ní přisedl. „Počkám na ženu.“ Najednou jsem nevěděl, co si s ní mám povídat. Chvíli jsem vedle ní seděl, pak se ve mně začal rodit plán. Buď to vyjde, nebo ne. Ale co, zkusím to.
„Můžu vám Zuzy něco říct? Ale nesmíte se na mě zlobit. Včera se mi o vás zdálo.“
„No ne, povídejte,“ projevila zájem.
„Když já nevím,“ začal jsem nesměle.
„Doufám, že to není nic neslušného,“ pobídla mne a šťouchla do mne loktem. „No, právě že jo.“
„Tak povídejte, nenapínejte mne,“ opět vyzvídala.
„Včera se mi o vás zdálo. Jeli jsme spolu v tramvaji, bylo tam narváno, no a vy jak jste se na mně tlačila, tak jste mi na něj sáhla.“ A je to venku. Teď jsem jen čekal na její reakci.
„A to je všechno?“ řekla zklamaně.
„Jo,“ stačil jsem odpovědět. To už ale přicházela skupina pejskařek i s mou ženou. Vyposlechl jsem si opět instruktáž manželky a zmizel v domovních dveřích. Ještě jsem chvíli přemýšlel o tom, co se stalo. Časem jsem na celou historku pozapomněl. Až po několika dnech.

Přišel jsem domů, lavička byla tentokrát prázdná. Rychle jsem překontroloval poštovní schránku, nic tam nebylo.
„Byla tady sousedka,“ oznamovala mi žena.
„Která?“ zeptal jsem se ze zvědavosti.
„Zuzy.“ Hrklo ve mně. Snad nevyprávěla mé ženě o tom, co se přihodilo na lavičce.
„Co chtěla?“ Zeptal jsem se z koupelny, kde jsem si právě myl ruce.
„Ale prosím tě, něco se jí podělalo na vypínači v kuchyni a tak tě prosí, jestli by ses jí na to nepodíval.“

Oddechl jsem si. Ani mne v tu chvíli nenapadla žádná souvislost s posledním rozhovorem se Zuzy.
„Řekni jí, že se jí na to podívám, až bude trochu času. Teď mi dej prosím něco k jídlu. Mám hlad jako vlk.“ Zhltl jsem několik soust.
„Dávají něco v televizi?“ zeptal jsem se manželky.
„Co já vím, já program nestuduju jako ty,“ dostal jsem odpověď.
„Tak já se jí jdu kouknout na ten vypínač.“

„Kdo je?“ ozvalo se za dveřmi.
„Já, soused. Jdu omrknout ten vypínač.“ Dveře se otevřely. Mezi nimi stála Zuzy. Rychle jsem přehlédl její postavu. Byla oblečena po domácku, jen v lehkých letních šatech, pod kterými prosvítaly bílé kalhotky.
„Pojďte dál. Takhle brzo jsem vás nečekala, ani nejsem upravená,“ omlouvala se.
„To nevadí, mrknu se na ten vypínač, dokud je světlo.“
„Napřed si pojďte dát kafe,“ volala na mne z kuchyně. “Musím vám něco říci.“ Posadil jsem se na pohovku, zatímco ona zalévala kávu.
„Víte, tomu vypínači nic není. Vymyslela jsem si to asi jako vy ten sen s tramvají.“ Tak mně prokoukla. Čekal jsem, co se bude dít dál. Co má v plánu? Proč mne pozvala?
„Pepo, můžu vám tak říkat? Pojďte sem prosím. Nemůžu dosáhnout na cukr.“ Vstal jsem a šel do kuchyně. Stála tam u linky a natahovala se do horní police skříňky. Přitom si vyhrnula sukni do půli stehen. Sundal jsem krabici s cukrem a na chvíli zůstal stát v její těsné blízkosti.
„Co vás to napadlo, takhle si vymýšlet?“
„Já nevím, líbíte se mi,“ vylétlo ze mne.
„Proč si mi to neřekl už dříve,“ začala mi najednou tykat. Stáli jsme tak naproti sobě a dívali se do očí. Čekali jsme navzájem, kdo se první osmělí. Zuzy, která byla zřejmě dlouho bez muže, převzala iniciativu. Bylo jasné, že se odhodlává k něčemu, čeho se bojí a co jí zároveň láká, jen překročit tu pomyslnou hranici obav. Nadechla se a s určitým studem se zeptala: „Co, kdybych ti na něj sáhla?“
„Hm,“ polkl jsem na prázdno. Ruka se jí pomalu sunula mezi mé nohy. Úd mi začal tvrdnout. Ani jsem nedýchal. Pak se ho dotkla. Srdce mi bušilo až někde v krku. Začal jsem jí hladit stehno stále výš a výš, až jsem se dotkl gumičky kalhotek.
„Od manželovy smrti jsem nic s muži neměla. Už ani nevím, jestli jsem to nezapomněla. Mám strach.“
„Neboj se, budu něžný,“ uklidňoval jsem jí. Pomalu rozevřela zip a nechala úd vyklouznout z kalhot. Opět ho uchopila do ruky a čekala, co bude dál. Ani já nezahálel. Odhrnul jsem jí lem kalhotek a na prstech ucítil chloupky jejího pohlaví. Prst mi bloudil v tom hebkém porostu, až našel správnou škvíru. Zuzy silně oddechovala a mírně se jí podlomily nohy.
„Prstem ne, radši bych ti ho tam strčil.“

Zuzy mi pustila úd. To byl signál pro mne, abych si ho vzal do ruky já. Jednou rukou jsem jí odhrnoval kalhotky a druhou ho směroval do ní. Na obnaženém žaludu jsem cítil její vlhkou kůži. Úd mi vjel mezi pysky jejího pohlaví a zastavil se a kraji její pochvy. Měla jí příliš sevřenou. Snad strachem, nebo tím, že již dlouho neměla v sobě muže. „Neboj se,“ uklidňoval jsem jí.
„Já se nebojím, ale mám jí snad staženou, že jsem se dlouho nemilovala.“
Ještě více jsem se k ní přitiskl a sevření náhle povolilo. Jen mírně sykla. Úd mi do ní vjel celý. Silné sevření její pochvy a neskutečné vzrušení udělalo své. Po několika přírazech jsem cítil, jak se mi semeno žene ven. V poslední chvíli jsem ho z ní stačil vytáhnout. Gumička nohaviček zavřela okamžitě její království. Za silného vzdychání jsem se jí vystříkal na látku kalhotek.
„Promiň,“ to bylo jediné, co jsem dokázal říci. „Nevidíme se naposled, příště to bude hezčí,“ omlouval jsem svůj rychlý konec. Pohladila mne po vlasech.
„A před tvou ženou si budeme radši vykat. Nebuď smutný, mně se to moc líbilo.“ Políbila mne. Mimochodem, byla to naše první pusa.

Třeba se na erotické seznamce skrývá vaše sousedka, kdo ví?