Erotika v Československu: Cenzura vládla

Dřívější doby byly na erotiku hodně skoupé. Kde všude se daly sexuálně laděné obrázky, fotky nebo snímky shlédnout? Kolik práce a chytrosti bylo potřeba, abyste takové snímky mohli ukázat veřejnosti?

Komunisté měli odjakživa s erotikou problém. Rádi by viděli člověka jako tvora pracujícího a k sexu přistupujícího především za účelem rozmnožovacím. Nahota byla projevem buržoazní dekadence a ve veřejném prostoru neměla místo. Kdo ale v dobách totality pozorně hledal, ten našel. Existovalo několik období a oblastí, kde jste se mohli s nahotou setkat, byť to vyžadovalo jisté zlatokopecké úsilí. Pojďme se podívat, kde bylo možné v socialistickém Československu legálně spatřit nahou ženu.

Kde se daly erotické snímky nalézt?

Cestopisy

K úspěchu cestopisů Hanzelky a Zikmunda přispěly i fotografie polonahých domorodých žen. To se smělo i v 50. letech, pro komunisty asi domorodci nebyli tak úplně lidé, ale spíše exotická zvířátka. Autoři vzpomínali, že pouze v případě obálky vpravo nahoře vzal cenzor tužku a udělal čáru, kde má být fotografie oříznuta (uvnitř knihy jde vidět víc). Miloslav Stingl na tento marketingový tah chytře navázal.

Kresby

"Úsilí vyhnout se svodům běžných časopiseckých dráždidel, kde je nahota vůbec nejčastější, vyžaduje téměř nadlidskou námahu," napsal Jan Řezáč v úvodu ke knize Akty a akty (Bratislava, 1969). "Akty, které vytvořili skuteční umělci, mají čistotu a vroucnost milujících očí milencových." Zatímco ve světě "... pokračuje lov pornografických tiskovin na atraktivní velikost poprsí a boků. Nic víc, kromě snad ještě vulgárnosti obličejů, tyto lovce nezajímá." Strážci skutečného umění vytyčili záchytné body, jichž se pak mohli držet umělci jako Ota Janeček, kteří si občas s chutí vyšvihli "bobra".

Kalendáře

Erotických kalendářů u nás na přelomu 60. a 70. let vyšly možná desítky. Většinou ale byly určené na export k získávání cenných devíz.

Tiskoviny

Konec 60. let byl zlatým věkem nahoty v českých časopisech. Nahé ženy byly najednou úplně všude. Po normalizaci v následující dekádě zbyly jen dívky oděné v plavkách na zadních stranách armádních časopisů jako Signál nebo Zápisník. Na povzbuzení chlapců v zeleném. "Reklamní magazín" Ave Eva byl plný hanbatých fotografií a moralizujících článků. Hit je, když i časopis Věda a technika mládeži otiskne na obálce bradavku. Poprvé a naposledy.

Časopis Květy přinesl tuto reklamu na varietní program Krása bez závoje, kde se v 60. a 70. letech poprvé v Praze předváděl skutečný striptýz. Podle svědků se dáma odhalovala více než ve stejné době striptérky v sousední NSR. Když nebyla nahota, posloužila alespoň reklama na spodní prádlo. Nad sekcemi s dámským prádlem z dobře dostupných katalogů Quelle a Neckermann promasturbovalo mládí hned několik generací české mládeže.

Akty

Fotky nahých žen po roce 1970 vycházet v časopisech nemohly. Jedinou výjimkou bylo, když se fotografie tvářila dostatečně umělecky, aby mohla označena za akt. Ty pak vycházely hlavně v časopisech věnovaných fotografii. Nejznámejším fotografem aktů byl v té době Miloslav Stibor (1927-2011). V 50. letech byl středoškolským profesorem deskriptivní geometrie a i jím fotografovaná nahá těla se často rozkládají do jednoduchých geometrizujících útvarů či "měsíčních krajin".

De facto zavedl způsob, jak se u nás akty fotily, a vliv jeho díla najdete třeba u pozdějšího Tona Stana. Přes snahu ženské tělo abstrahovat i pomocí nejrůznějších efektů je z jeho fotografie patrné erotické zaujetí tématem. Podle jeho vlastních slov režimu nevadily akty, které "nesnižovaly ženinu důstojnost a zachycovaly ji v celé šíři její role ve společnosti". Jeho modelkami byly většinou studentky, snímky vznikaly v malém ateliéru se dvěma světly.

Ňadra z celuloidu

Český film se měl s nahotou rád. Vždyť jednu z prvních nahých scén světového filmu vůbec najdeme v českém filmu Extase z roku 1932. Za socialismu svlékali režiséři herečky jak na běžícím páse a často také využívali své převahy k tomu, aby dostávaly tyto dívky do postele. Nejvíce hereček před kamerou svlékli Hynek Bočan (23 hereček) a Karel Kachyňa (22 hereček). Nejrozsáhlejší databázi nahatých scén v českém filmu čítající stovky titulů soustředil fanoušek Jirkazz na své stránce. Na té najdete mnoho velmi zajímavých informací o nahotě v českých a československých filmech a různé statistiky, které se s přidáváním nových a nových filmů neustále mění.

A které herečky se ve filmech nejčastěji svlékali/svlékají?

1. Jana Švandová 12x
2. Ivana Chýlková 11x
3. Anna Geislerová 11x
4. Tatiana Pauhofová 10x
5. Markéta Hrubešová 10x

Hippies

České tiskoviny byly sice v letech 1968-69 plné nahotinek, ale tón jejich článků se nesl v alibisticky moralizujícím tónu. Přečtěte si například tento článek z jihočeského časopisu Nodokaps z roku 1969:

O hippies se toho už hodně napsalo a agentury přinesly mnoho senzačních informací. Nedávno referovaly o soustředění mladých hippies v anglickém klubu Elektric Garden v Londýně. Přednášeli tu takzvanou odpornou poezii hippies - směsice nadávek, kleteb všeho druhu od námořnických k církevním - a pak divoce tančili. Tanec končí nahotou, protože postupně tančící dívky shazují ze sebe poslední zbytky prádla. Kdosi vhodí papírovou vlajku mezi tanečníky a ta okamžitě skončí pod jejich nohama.

Jiný pomeranč. Mladík ho rozdrtí a šťáva z něj vytéká na zem. Druhý mladík vymačkává pomeranč doprostřed důlečku na ňadrech. K recesi poslouží oblek policisty i jeptišky. Děvčata, kterým ještě není šestnáct, u vytržení se dívají na polonahé tanečníky a tanečnice. Vyvrcholením je pyramida vytvořená z těl účinkujících. Tanečníci a členové hippies jsou ze středních vrstev. V pouličních skříňkách jsou oznámení zoufalých rodičů, kteří hledají své děti. Ty jsou uprostřed spouště s narkotiky, vrahy a šílenci, kteří vyznávají nahotu a hledají útěchu v narkotiku, pak v LSD a nakonec v nejsilnějším methedrinu.

Neprakta a jeho kresby

Za svůj život nakreslil minimálně 30 tisíc obrázků, což z něj činí jednoho z nejpilnějších ilustrátorů na světě. Nejvíce v kolektivní paměti utkvěly jeho kresby slečen a jejich milenců.

Jiří Winter-Neprakta (1924-2011) byl čtyřikrát ženatý. Když mu v roce 2002 zemřela manželka Jiřina, nechtělo se mu už žít dál. Novou radost do života mu ale vlila dlouholetá rodinná přítelkyně z kunsthistorické rodiny Daniela Pavlatová, která se ho v době, kdy byl již upoután na invalidní křeslo, láskyplně ujala. Ona může hovořit o Nepraktových vášnivých inspiracích.

Jaký byl vztah pana Neprakta k sexu?

Že ten vztah byl kladný, to je vidět třeba na obličejích milujících se dvojic. Všimnětě si, jak příjemně se ti lidé usmívají. V tom výrazu to všechno je. Jiří měl dar, že dovedl hezky kreslit i mužské nahé tělo. To je mnohem obtížnější než nakreslit to ženské.

Nelitoval, že něměl akademické vzdělání? Že měl "pouze" střední výtvarnou školu?

On se cítil spíš jako poctivý řemeslník než jako umělec. A těšilo ho, že zatímco obraz v galerii vidí pár set lidí, jeho kresby znají miliony. Vyprávěl mi, že během střední školy chodil na soukromé hodiny kresby aktu, které se konaly v bytě dotyčného pedagoga. Na první hodinu přišlo asi dvě stě studentů, stáli po celém schodišti frontu až na chodník. Na třetí hodině jich bylo už jen dvacet. To byli ti, kteří se chtěli učit malovat, a ne okukovat nahou ženskou.

Neprakta byl nejerotičtější z našich kreslířů. Brali ho lidé i v osobním životě jako znalce milostných záležitostí?

To ano, lidé byli vůči němu otevřenější. Mnozí se nám později svěřili, že jeho kresby zamlada sloužily jako masturbační pomůcka. Zvali ho také jako člena poroty na soutěž Miss monokiny. Ale on se se zbytkem poroty obvykle neshodoval. Zdůrazňoval, že to má být soutěž o nejkrásnější, ne největší ňadra. On si vždycky představil, jak bude ta mladá holka s velkými prsy vypadat ve čtyřiceti, a hlasoval pro ty ne tolik vyvinuté. Víte, že jeden druh silikonových ňader nese typové označení Neprakta?

Ňadra mu šla dobře, ovšem ženské zadky snad ještě lépe

Víte, nahá dáma byla cenzorům přijatelnější zezadu. V tom to je. Dokonce ty jeho obrázky sloužily jako politický barometr. Čím víc byla slečna obrácena ke čtenáři čelem, tím byly politické poměry příznivější. Čtenáři dokonce Jiřímu psali dopisy, kde má ženám na těle přidat a kde naopak ubrat. "Připadám si jako řezník," komentovával.

Údajně kreslil podle živých modelů?

Ano, chodily za ním slečny jako modely. Ale to bylo ve vší slušnosti. Řekla bych, že to bral tak, že mít poměr se svým modelem není na úrovni. Cítil by se jako chudák, který není schopen získat ženu jinak. Svou rodinu naopak, pokud vím, nikdy nezpodobňoval.

Vtipy pana Wintera-Neprakty, ve kterých dostávají mladé slečny výprask na zadek, bylo asi jediné povolené zobrazení sadomasochismu v socialistickém Československu, zahalené ovšem do společensky přijatelnějších situací. Ty vtipy byly tak hojné - měl váš muž k těmto věcem sklony?

Kdybyste Jiřího znali, neptali byste se. Je to úplný nesmysl. Šlo mu na nervy, že ho s tím lidé spojují. Našla jsem dokonce nějakou skupinu sadomasochistů z Anglie, kteří si to dávali na svoje webové stránky. Ptala jsem se Jiřího, jestli s tím nechce něco udělat, ale jen nad tím mávl rukou. Možná ho v tomto směru inspiroval Švandrlík, ten jako malý chlapec dostával výprasky a jedna sousedka se na to chodila dívat.

Stálou expozici Jiřího Wintera-Neprakty najdete v barokním špýcharu ve Spáleném Poříčí. Třeba vás tak nažhaví, že pak zajdete na erotickou seznamku a najdete si partnera na sexuální hrátky.

[Lil]