Ďáblova coura - 1. díl

Civěla do stropu, na velké posteli se svým manželem, a přece sama. Jako z nějakého plačitvého románu pro ženské. Přitulila se k jeho zádům, ručky vemlouvavě putovaly po nahé kůži, ale dostalo se jí jen nevrlého zamručení. Ano, on si svoje odbyl, ale na ni se nedostalo.

Odfrkla si a odvalila se. „Dnešní Shakespearovské léto stálo za nic, doslova Mnoho povyku pro nic…“ rýpla do něj. Nečekala odpověď, jen chtěla ulevit jedům bublajícím v svém hrdle. „A Zkrocení zlé ženy se už vůbec nehraje jako kdysi. Příšerně odbyté, bez toho uchvacujícího finále, které se mi vždycky líbilo.“

„Dej mi pokoj. Musel bych mít Ďáblova železnýho ptáka, aby ti to konečně bylo po chuti. Pořád si jenom stěžuješ. K Vánocům jsem ti dal gumovýho přítelíčka,“ zavrčel. To se měl ušoupat, aby tu frigidní mrchu konečně udělal? Zlatí zajíčci, kterým stačilo sáhnout pod sukni a ženy ječely blahem…

„Jak prozíravé,“ utrousila kousavě. „Mohla bys už zmlknout? Chci spát.“ Tím debata skončila. „Dobrou.“ Byla tak znechucená, že na sebe ani nesáhla. Už se těšila, až zase vypadne na služební cestu. Ona si pak narazí zajíčka, který může i pětkrát denně, a rozdá si to s ním na každém kusu nábytku. Tak.

Tak? Ne, neměla chuť na nadrženého puberťáka. Chtěla na sobě cítit zkušené, drsné ruce opravdového muže, ne té atrapy, co začínala chrápat vedle ní. A v sobě chtěla cítit… ano, v tom jediném měl pravdu – Ďáblovo železně pevné kopí. Klidně by mu zaprodala duši za jednu noc plnou rozkoše, jakou nepoznala už léta. Nenašla ji ani v náruči milenců a pomalu si začala připadat prokletá. Zoufalá děvka.

Anebo děvka Ďáblova? Ať. Tu noc usínala s nehezky spokojeným úsměvem nad svými zvrácenými představami..

***

K uzoufání stejné dny. A z nich ani jeden Soudný! Copak pánbíčkářům došly šílené nápady, kdy, jak a proč by se měl zjevit a zničit ten nádherně prohnilý svět? Už vyčerpali všechny možnosti s číslem Šelmy, všechny pátky třináctého a začátky Milénia, všechny mladé holky, které měl údajně ošukat, aby znovu povstal? Asi ano. S nechutí musel uznat, že mu to šaškování chybí. Tehdy se objevit na zemi, to bylo něco jiného než normálně. Takový jeho malý svátek.

Zamyšleně seděl ve své obrovské knihovně, kde se objevovaly všechny zvrácené knihy lidstva, odsuzované jejich církvemi i morálkou. Markýz de Sade, 120 dní Sodomy. Henry Miller, Obratník raka. Adolf Hitler, Mein Kampf. A v neposlední řadě ta nejstrašlivější kniha, k jaké se nepřibližoval ani on – Říkanky a ukolébavky Medvídka Pú.

Ano, pořád zamyšleně seděl, co nejdál od Medvídka Pú, pohled upřený do obrovského krbu. Plameny vyzývavě tančily, kroutily se do podob nahých těl. Jeho milé sukkuby ho lákaly k nenasytným hrátkám. Ale co pořád s nimi? Měl ji každou. Každou z nich nejmíň tisíckrát. A každá z nich mu vždy ráda podržela, vykouřila… cokoli. Nemohl jim to zazlívat, však je k tomu stvořil. K potěše mužského chtíče. Jistě, každý chlap chce takovou ženskou, ale ne tisíce let. To začne nudit. A on měl zrovna dneska roztodivnou náladu, hloubavou a…

Zpozorněl. Přestal ohni ukazovat svůj ušlechtilý profil. Rozmrzelým zasyčením zahnal rozverné sukkuby. Z pletence přelévajících se těl zbylo jen jedno – chtěl na neposlušnou démonku zavrčet, že z ní udělá ošklivou smrtelnici, jestli okamžitě nevypadne, avšak zarazil se. Vstal z kožešinami vystlaného křesla a přidřepl k plamenům jako zvědavý hoch k mraveništi. Vážnou tvář zbrázdil úsměv.

Slova enochiánského klíče od toho pošuka La Veye slýchal každý den mnohokrát. Když s tím lidé teprve začínali a Satanská bible se předávala pod pulty jako ilegální zboží, ze zvědavosti se chodíval tajně podívat na takzvané černé mše. Ovšem i tohle ho rychle omrzelo. Občas, když to bylo hodně zajímavé, se sice přimíchával mezi obecenstvo, ale v dnešní době se z toho stal trend. Nevěřili v něj doopravdy, tak proč na ně plýtvat svou mocí? Ovládnout je mohl i bez toho, aby se jim ukazoval.

Tohle však bylo něco naprosto jiného. Slova odříkávaná v té divné řeči, které nerozuměl pomalu ani on, zněla naléhavě. Doopravdy pocítil nutkání jít. Co nutkání, on chtěl. A nebylo to kvůli směšnému rituálu, nýbrž kvůli tomu, co se skrývalo za ním. Smrtelníci prostě nevěděli, jak jinak mu zavolat – přeci jen, nerozdával svoje číslo na každém večírku.

„Už běžím,“ zavrněl a černý kožíšek se zaleskl v ohni jako antracit.



Isabellina ložnice se proměnila v malou svatyni – temnou a osvětlenou pouze spoustou svic. Záhadně blikaly, že si samozvaná čarodějka na chvíli myslela, že je v opravdovém chrámu. Ze stínů se vylouply kamenné zdi, sloupky postele povyrostly až ke stropu, který tvořil nebesa. Z bílé peřiny se stala nádherně měkoučká kožešina, tak reálná, že při doteku na nahé kůži Isabella přivřela oči. Udržela v mysli tu představu. Chtěla být nestoudnou kněžkou boha Chtíče. Chtěla mu dát. Odložila knihu na noční stolek, připravena na zklamání, že jsou to všechno jenom žvásty. Pořád však myslela na svoje úpěnlivé přání, na tu snovou fantazii, kterou si mohla užít aspoň sama se sebou, nerušena.

Nasála palec, jako by tím pohledem dráždila dívajícího se muže, a zajela pod rozepnutou černou košili. Obkroužila pomalu tuhnoucí bradavku, stiskla celé plné ňadro, prsty proměněné v nedočkavé drápy. Na okamžik otevřela oči, dívajíc se do tmy na svého snového milence, který nedočkavě pozoruje její představení. Usmála se. Ruka sjížděla níž, k ryšavému klínu…

„Mrrrau!“

Srdce jí vyskočilo málem až do krku. Kočku neměla, i když si ji moc přála. Manžel byl alergický – podezřívala ho, že leda tak na zvíře v domě, ne na jeho chlupy. Tak kde se tu vzal ten obrovský černý kocour? Vrněl jako polámaný kolovrat, jantarové oči upřené přímo do těch jejích. Bezelstně se otřel o její lýtko.

„Mrrrrm?“ Zvednutý ocas se stočil do háčku. Do otazníku.

Znovu se přilísal, tentokrát o stehno. Isabella se zachvěla. Lechtalo to a zároveň to bylo příjemné. Milovala dotyk kožešiny. Ale nebyla tak zoufalá, aby poklesla k sodomii a nechala se ukojit zvířecím…  Zalapala po dechu, zaskučela skrze sevřené rty. Prsty sevřely rozhozené pokrývky. Odporné. Ne, nádherné. Drsný jazyk… a přesně tam… Váhavě pohladila černý kožíšek. Černé vlasy! Udiveně shlédla mezi svá stehna, světlá jako mléko. Ďábelsky přitažlivý muž se usmál přesně jako spokojený kocour. Stejně drze se jí díval do zelených očí a Isabella měla pocit, že dokonce… vrní. Vzývavě si olízl na muže pěkně tvarované, příjemně plné rty. Hra světla a stínů hezky vykreslila jeho svalnatá záda. K čertu, a ten zadek…

Políbil ji vysoko na stehně, skoro až v třísle. Ten horký dotek Isabellu střásl mrazením v zádech a svíravým chtíčem v podbřišku. Nevěděla, jestli sní, nebo jí dočista přeskočilo – prostě ho chtěla, ať byl kdokoli. Manžel dobývající se do jejího snu, nebo opravdový Ďábel.

Milenec drze minul lačný klín. Cejchoval si ji žhavými polibky přes pupík, ňadra a bradavky až ke krku, zanechávaje lesknoucí se cestičky po zkoumavém jazyku a po zubech zas rychle mizející otisky. Isabella se vrtěla a vrněla skoro jako on, a když se konečně ocitl dost vysoko, objala ho stehny, připravena nepustit. Uchechtl se a vpáčil se jí tím drsným kočičím jazykem do úst. Ve stejnou chvíli neomylně pronikl i do její nedočkavé kočičky, až mu vykřikla do rtů.

Těla se pozvolna dala do pohybu. Oddálil se pouze o nepatrný kousíček, jen aby mohla dýchat, jinak se k ní nestoudně tiskl žhavou kůží, jako by ho sebemenší další vzdálení se mělo zabít. Cítila každý pevný sval, každý maličký pohyb bedry, protože zůstával pevně zapřený o lokty, svaly vlnící se jako hadi. Další had klouzal někde uvnitř její jeskyňky. Tepal touhou, byl tvrdý jako každý jiný mužský nástroj, ale dral se víc a víc dovnitř. Ne však s tupou umanutostí. Hledal. Svíjel se, jako by jí chtěl proniknout až do mozku. A její démonický milenec měl nos sotva coul od jejího, upřeně jí hleděl do očí, od nichž se nemohla odtrhnout. Nezměněným tempem uminutě pomalu a vláčně hýbal boky. Na rtech mu hrál vpravdě ďábelský úsměv.

Ty drobounké přírazy však byly zvrácenější než divoké šukání, až se třese zem. Isabella se při každém z nich v očekávání napínala, nedočkavě se kroutila mučivě pozvolna bičovanou rozkoší. Zatínala mu nehty do zad, dokonce je drápala, jako by doufala, že tím ho vyprovokuje. Ne. Vždycky ji rozhoupal, že se slasti skoro dotkla, a pak ji srazil zpět. A znovu. Se zvrhlým úsměvem naslouchal stupňujícímu se sténání, ale nezrychlil. Na těle mu perlil pot, nestoudně se leskl jako uřícený hřebec v plné síle. Jejich těla začínala klouzat čím dál lépe.

Isabella se kousala do rtu. Doháněl ji k šílenství tím víc, že od krom hlasitého oddechování nedal najevo, jak moc trpí těsně před vrcholem. Byl jako ze železa. Celý. A přece jako by ji zalehla vilná šelma, nestoudný, silný samec. Když se začala svíjet a škubat sebou jako jankovitá klisna na otěžích, přilnul k ní o to víc, jako by do ní chtěl vrůst. Vlastně z ní ani nevyjížděl, jen povoloval a zase prohluboval vlhké pronikání, otíraje se tak o její ryšavý kožíšek.

Na pokračování tohoto zajímavého příběhu se můžete těšit příští sobotu. Zatím si můžete najít vlastního ďábla nebo ďáblovu couru na sex seznamce.